Autor: PhDr. Adam Suchý

Většina lidí nevnímá tělo jako součást svého Já, ale spíše o něm uvažuje jako o objektu, který buďto docela funguje, nebo nám naopak něco nepříjemného způsobuje.   

Když používáme slovo Já, často tak označujeme především myšlení nebo emoce. Tělo je schránka, ve které se to všechno odehrává, jakási součást, která stojí tak trochu mimo nás – podobně jako nám může přinášet starosti moje autonebo můj dům, tak nás můžou bolet moje záda, moje noha nebo moje břicho. V Gestalt psychoterapii mluvíme o tzv. body responding self – tělo mi něco dělá, na něco reaguje. Třeští mi z tebe hlava. Jakkoli to zní vlastnicky, ve skutečnosti to znamená, že své tělo myšlenkově ani pocitově nevlastníme, nezahrnujeme ho do celistvého konceptu sebe. Je potom těžké akceptovat skutečnost, že jsem to já, kdo to dělá, kdo si mnohé věci způsobuje. Čeština nám to ale bohužel příliš neusnadňuje, protože Já se bolím opravdu nezní příliš dobře.

Abychom mohli lépe ovlivňovat to, co se nám děje, více si rozumět, převzít zodpovědnost za své zdraví a lépe se o něj starat, potřebujeme své tělo vnímat jako součást konceptu Já, jako součást sebe samých. Potřebujeme si přivlastnit své tělo a své procesy, aby se nám život neděl a nestával, a my mu jen nepřihlíželi z pozice bezmocných pasažérů, ale abychom se mohli přesunout ke kormidlu.

Způsobů, jakým sebe nebo své děti naučíme nevnímat své tělo, nedůvěřovat fyzickým procesům, odpojovat se či desenzitizovat, je mnoho. Nebreč, to nebolí. Rodiči někdy může být odmítána nejen bolest či další projevy nepohodlí, ale i přirozené dětská zvědavost spojená s tělem, fyzickými prožitky či sexuálními pocity. Dítě se pak vzdaluje samo sobě, svému tělesnému já, a některé somatické části či projevy se stávají něčím cizím. 

Tělesná struktura je zároveň způsob, jakým se organismus adaptuje na život. Některé ženy držením těla zakrývají před světem větší ňadra (stud). Někteří muži zatahují břicho nebo vystrkují hrudník a nepřirozeně přitom tlačí ramena dozadu (snaha kompenzovat slabší sebevědomí). Někteří lidé působí, jako by se neustále krčili před pohlavkem (očekávání odmítnutí nebo kritiky). Těla lidí trpících úzkostí nebo obecně dispozičně úzkostných zaujímají obranné postavení a instinktivně chrání hrudník, dopředu se předsouvají hlava a ramena, zvyšuje se svalový tonus a mění se i dechový stereotyp. Česká studie[1] např. ukázala korelaci mezi stresem, neuroticismem a bolestmi krční páteře – míra bolesti krční páteře se ukázala být signifikantní mírou vnímaného stresu, přičemž po šesti týdnech rehabilitace zaznamenaly obě významný pokles.

Je proto skvělé, že se přístupy mění. Psychoterapeutické systémy, které nezahrnují práci s tělem a neurobiologickými poznatky, se ukazují jako málo účinné. Zdraví navzdory silnému otisku Descartova dualismu začíná být jednoduše zdraví bez dalších přívlastků, zdraví bez ohledu na to, z jaké strany na něj nahlížíme. A psychosomatika přestává být fragmentem a samostatným oborem, ale konečně je mnohými odborníky a přístupy vnímána jako univerzální princip s vědomím, že celá podstata medicíny je psychosomatická, všechny části spolu souvisejí, ovlivňují se navzájem a vytvářejí dohromady celek, který je (jak Gestaltisti vědí) více než prostou sumou těchto částí.