Nebaví Vás číst? Poslechněte si článek

Autor: Mgr. et Mgr. Adam Táborský

O teoretických východiscích a ukotveních psychoterapeutických směrů bychom se mohli dlouze přít. Práce s tělem je technika. Psychoterapie je symfonie reakcí, intervencí, technik, (které občas zaskřípou). Záleží vždy na způsobu, úmyslu a provedení.

Jakou roli v psychoterapii zaměřené na klienta hrají různé techniky? A jak je to s cíli? Zamýšlím se nad tím, jak v rámci léčebného procesu využít fyzický dotek.

Nejen dotek

Dotýkat se můžeme slovy i tělem. Práce s tělesnými doteky v kontextu psychoterapie může být problematická. Dotek má velkou sílu a moc. Dotek v sobě může skrývat či rozvíjet sexuální napětí a touhu. Dotek může zahrnovat riziko zneužití, traumatizace či zranění křehkých osob, které do terapie často přicházejí. Jak však na práci s tělem nerezignovat?

Na člověka zaměřená terapie (dále jene PCA) je dialogická. Do fenomenologického či procesního pole terapie vstupuje to, co se odehrává tady a teď. Něco řeknu, a to „něco“ vyvolává reakci, jež může být tělesná. Pojmenování „tělesné“ přizývá tělo do terapie. Příkladem může být terapeutova věta: „Jak jsem toto řekl, tak jste se zarazila.“ Nebo:  „Teď jste ztišil hlas jako by bylo těžké o tom mluvit nahlas.“ Nebo: „Všiml jsem si, že vám povolila ramena. Trochu tíhy zmizelo.“

Do terapie docházíme za účelem změny. Vše děláme se změnou na pozadí, ne však pod jejím tlakem. Tlačit bychom neměli ani na změnu, ani na pilu, ani na tělo. Jak je to vlastně s technikami v PCA?

Techniky?

Zakladatel této školy Carl Rogers na konci svého života označil své dílo za „Přístup zaměřený na člověka“ (Person-centered approach). Zdálo by se tedy, že tato metoda či přístup nepracuje s technikami a cvičeními. Americká terapeutka Barbora Brodley se zamýšlí, zda lze používat techniky a stále být na klienta zaměřeným (client-centered). Podle ní může být přistoupení k technikám různé. Otázku, zda PCA terapeuti používají techniky zodpovídá kladně. Psychoteraputické techniky jsou vlastní všem psychoterapeutickým směrům. Autorka vyvozuje, že bez technik by nebylo terapie, neboť by neprobíhala komunikace ke klientovi a následně by jím nemohly být vnímány terapeutovy postoje.

Zároveň však klade otázku, zda mohou být specifické techniky se specifickými cíli a efekty aplikovány v kontextu opravdové na klienta zaměřené terapie? Nyní je odpověď dvojí. Ano, pokud představují reakci na klientovy otázky a požadavky. Ne, pokud jsou výsledkem diagnostického nastavení terapeutovi mysli, která určuje, které cíle a techniky by měly být použity.

Techniky jsou nesmírně důležité z důvodu vyjadření terapeutových postojů. Teorie PCA je vyjádřena v metodě, principy se odráží v praxi. Postoje jsou obsaženy v technikách.

Pracuje tedy PCA s technikami? Ano, pracuje. Jak bylo uvedeno, bez technik by nebyla terapie, protože by neprobíhala komunikace s klientem. Následně by klient ani nemohl vnímat terapeutovy postoje. Kdybychom však v tázání pokračovali, tak bychom se mohli tázat, zda lze specifické techniky s určitými cíli a efekty aplikovat v kontextu PCA. Jinými slovy, může PCA orientovaný terapeut používat relaxaci, focusing, meditaci, psychodrama, techniku prázdné židle či uzemnění? Otázka již položená výše zní: K jakým účelům techniky užíváme? Cílem technik užívaných v PCA je pouze poskytování postojů terapeuta způsoby, kterými s klientem komunikuje. Pokud klient vnímá tyto jeho postoje, pak jsou následné účinky na něj výsledkem jeho vlastních přirozených schopností růstu a léčení. Terapeut necílí na důsledky toho, jak klient vnímá jeho postoje. Ve skutečnosti nemá PCA terapeut pro své klienty žádné jiné cíle, než zajistit svou přítomnost a komunikovat tak, aby klient byl schopen vnímat terapeutovy postoje. Rogers jasně zmiňoval, že pro své klienty nemá žádné cíle. Terapie je nejúčinnější, když jsou terapeutovy cíle omezené na proces terapie, nikoliv na výsledek. Zmiňoval, že cíl musí být uvnitř „mě samotného, ve způsobu, kým jsem“. Odtud plyne i věhlas jeho nejznámějšího díla „Způsob bytí“ a „Být sám sebou“. Terapeut se v dialogu vztahuje ke klientovi, aby porozuměl klientovu referenčnímu rámci, jeho žité zkušenosti.

„Technika“ těla

Když se vžiji do situace, že za mnou přijde klient a řekne: „Chtěl bych zkusit techniku uzemnění“, nenapadá mne univerzální reakce. Dokážu si představit, že se jedná o klienta, jenž rád zkouší nové věci, jenž prvně projevil iniciativu, že se jedná o klienta, který neví, „co by…“, a svou úzkost tímto způsobem zmírňuje. Dokážu si tedy představit překvapení, zaradování se či zpozornění. V obecné rovině bych zřejmě reflektoval, co se děje, možná i co to vyvolává ve mně, např: „Nyní jste potřetí za sebou zahájil sezení tím, že chcete zažít nějakou techniku, což ve mně vzbuzuje zvědavost, co je za tím? “ Zároveň si ale také dovedu představit sérii reakcí zakončenou mými slovy: „Chtěl byste provést meditací nebo si vzít zátěžový polštář, zachumlat se do deky a chvíli pobýt v tichosti?“

Jak by tomu bylo v případě, že bych měl klienta, jemuž by byl tělesný kontakt nepříjemný z důvodu traumatického zážitku? V důsledku hrůzné zkušenosti si v terapii nepodáme ruce. Klient žije sám, fyzický kontakt jej děsí, z čehož je nešťastný. Po lidské blízkosti prahne, jen je paralyzován. Po několika sezeních může nastat situace, kdy pocítím chuť se ke klientovi přiblížit, a to také oslovím. Následně klient řekne: „To bych byl rád.“ Po přiblížení uvidím, jak klientův výraz zjihl, což mohu komentovat: „Vidím, že jste pookřál. Vypadá, že je vám moje blízkost příjemná.“ Ano, odpoví. Po chvíli čekání se klient zeptá. „Mohu vám podat ruku?“ Směřuji pravou ruku ke klientovi, který jí vyjde vstříc. Ruce se setkají. Klient dojetím pláče. Levou ruku pokládám na tisknoucí se ruce…

Závěr

V humanistické psychoterapii je důležitý kontext a citlivost k němu. V gestalt terapii bychom přímou práci s tělem mohli skrýt pod „experiment“, kdy klientovi navrhneme, abychom něco zkusili. Např. „něco“ orientované na tělo. Např. zátěžový polštář položený na klín nebo opření se o stěnu, nalezení podpory. V rámci na člověka zaměřené terapie (PCA) bychom mohli práci s tělem označit za práci s nabídkami. Něco mě napadne: uvědomím si, symbolizuji a komunikuji. V dané situaci tak reaguji kongruentně. Mohu vycházet ze svého prožívání, teoretických znalostí nebo klientových potřeb. V případě nabídek je důležité setrvat v terapeutické přítomnosti a zvědomovat si dialogičnost terapeutického procesu, kdy sleduji, jakou reakci daná nabídka vyvolala v klientovi. Na to pak následně reaguji. V tomto ohledu se v současné terapii stává stále významnější sběr zpětné vazby, která odhaluje významnost daných sezení a terapeutových intervencí v jejich průběhu.

Práce s tělem v terapii je rozmanitá. Nejprve jsem se zaradoval, že snad trochu zadání či téma přelstím ( a přitom nikoho neošidím). Ošidil bych však sebe nebo čtenáře. Obojí bych nerad. Snad nyní práce s tělem nabyla i trochu jiného odstínu.

Zdroje:

·      Brodley, B. 2011. Practising client-centered therapy. PCCS Books.

·      de Jong, K., Conijn, J. M., Gallagher, R. A., Reshetnikova, A. S., Heij, M., & Lutz, M. C. (2021). Using progress feedback to improve outcomes and reduce drop-out, treatment duration, and deterioration: A multilevel meta-analysis. Clinical psychology review, 85, 102002.

·      Evans, C., Carlyle, J.-A. (2021). Outcome measures and evaluation in counseling and psychotherapy. Sage.

·      Miller, S. D., Hubble, M. A., & Chow, D. (2020). Better results: Using deliberate practice to improve therapeutic effectiveness. American Psychological Association.

·      Rogers, C. 2014. Způsob bytí. Nakladatelství Portál.

·      Řiháček, T., Nehyba, J., Čevelíček, M., Polok, A., Matějka, P., & Doležal, P. (2023). DeePsy: Představení online nástroje pro zpětnou vazbu v psychoterapii. Psychoterapie, 17(1).