Autor: MUDr. Michal Kryl

Již starověké medicínské systémy - indická ájurvéda a tradiční čínská medicína (tisíce let před námi) pojímaly člověka a také léčili pacienta přirozeně celostním způsobem. To znamená v přísném souladu jeho fyzické a duševní stránky s životním prostředím, jež obýval. V antickém období to byl řecký lékař Hippokratés, autor slavné lékařské přísahy, kdo uplatňoval podobně integrující princip. K tomuto zakladateli moderního medicíny (zbavené pověr a zaříkávání) putovaly zástupy nemocných z celého kontinentu a odcházeli nejen s dietními doporučeními a léčivými prostředky, ale i s receptem na úpravu své životosprávy, včetně změn svých životních podmínek (mnozí se dočkali i doporučení k přestěhování se do krajiny se zdravějším klimatem). Hippokratés se zabýval, vyjma somatického, i popisem mentálního stavu nemocného, způsobem jeho výživy, rodinným i národnostním původem, a učil tomu i své žáky (nejslavnějším pokračovatelem byl římský lékař Galén). Jednotu duševního a tělesného prosazoval v antice i Aristoteles a ve středověku (v období výrazného oddělení duše od těla!) filozof Tomáš Akvinský. Renesanční vzdělanec Paracelsus věřil, že lze onemocnět i z duchovních příčin, a dopady takového stavu lze vidět jak v tělesné, tak v duševní rovině člověka. René Descartes se stal na přelomu 16.-17.stol. zakladatelem novověké racionalistické filozofie a vědy. Přírodu, stejně jako člověka vykládal mechanisticky. Ostře oddělil tělesnost (res extensa) od duševní (a duchovní) podstaty člověka (res cogitans) a stal se tak průkopníkem dualistického přístupu, jenž s v medicíně zachoval do dnešních dní a stal se podkladem pro tzv. medicínu založenou na důkazech (EBM). V 19.století přichází německý psychiatr a zastánce propojení těla a duše Christian Heinroth, aby opět vrátil koncept „celého člověka“ do lékařství. „Tělo a duše jsou absolutní jednotkou“, říká mj. ve svém díle. A je to právě on, kdo v r. 1818 prvně použil termín „psychosomatika“ v souvislosti s faktory nespavosti, jíž se odborně zabýval. Na přelomu 19.a 20.století dochází k prudkému rozmachu biologických oborů (bakteriologie, patologie atp.) a spolu s tím i k „zastínění“ pacienta novodobým konstruktem nemoci a vznikem medicíny založené na důkazech opírající se o tzv. lineární kauzalitu. Subjektivní prožívání onemocnění a celkový kontext chorobného stavu v podobě psychologických a sociálních faktorů stonání lékaře této orientace příliš nezajímá. Svou renesanci zažívá psychosomatické pojetí až se zrodem psychoanalýzy Sigmunda Freuda. Především jeho koncepce tzv. „konverze“ pracuje s hypotézou přeměny pudových impulzů na tělesné příznaky (často dramaticky vyhlížející). Nejčastěji se takto projevují vzpomínky na psychotraumatické zážitky, jež se odštěpí od vědomí a způsobují tyto somatické obtíže. Není náhodou, že to byl právě Freudův žák, internista a psychoanalytik Franz Alexander, kdo je považován za evropského zakladatele psychosomatické medicíny. Podle jeho teorie jsou neurotické (nevědomé) konflikty specifické pro různá onemocnění a těsně související s jejich vznikem a rozvojem. A ač později své učení revidoval ve prospěch různorodých příčin vzniku chorob (multifaktoriální etiologie) byl to on, kdo vytvořil seznam 7 základních psychosomatických onemocnění (hypertenze, hyperfunkce štítné žlázy, revmatoidní artritida, atopický ekzém, ulcerózní kolitida, vřed žaludku a dvanáctníku a bronchiální astma). Především do komplexní léčby těchto chorob zasadil psychoanalýzu, tedy psychoterapii, která je od té doby pevnou součástí tzv. bio-psycho-sociálního pojetí léčby. O tento koncept medicíny usiloval (dokonce na půdě WHO) americký psychiatr Georg Engel v r. 1977. V jeho biopsychosociálním pojetí je každé nemocnění výsledkem složité, variabilní interakce biologických (např. genetických či metabolických), psychologických (např. emočních či osobnostních)  a sociálních (např. kulturních či rodinných) faktorů. Plošně se však nezdařilo psychosomatický koncept v rozvinutém světě prosadit a psychosomatické pojetí se nakonec nejpevněji zakotvuje především v německy mluvících zemích (Německo, Rakousko), kde se stalo již v 70. letech min. století standardní složkou vzdělávání všech lékařů. Pro ČR jsou tyto země po stránce budování psychosomatického pojetí vzorem a teprve v posledních letech vznikla i u nás koncepce postgraduálního vzdělávání v psychosomatice, odborná společnost (SPM ČLS JEP) a dosud značně řídká síť psychosomaticky orientovaných zdravotnických zřízení.