Autor: Mgr. et Mgr. Adam Táborský
Korektura: MUDr. Michal Kryl
Identita, tělesnost, performativita, příběh představují koncepty, které se většinou zabydlují v sociologii nebo kulturní antropologii. Svou nepostradatelnou hodnotu mají i pro psychoterapii a psychosomatiku. Prisma teorie tělesné identity může poskytnout koncepční zdroje pro práci s klienty, jak teoreticky, tak klinicky.
Pro hlubší porozumění je nezbytné uchopit pojmy tělesná identita, a narativ těla. Koncept narativu těla lze chápat jako mechanismus rozvoje tělesné identity. To, jak poznáváme sami sebe – kdo jsme jako organismy, jednotlivci a skupiny, představuje jednu ze základních, a zároveň nejkomplikovanějších otázek, o kterých kdy lidstvo uvažovalo. Identita je termín často používaný k pojmenování a popisu toho, kdo jsme pro ostatní a pro sebe. Rozvoj identity je obvykle vnímán jako výsledek formativních a průběžných zkušeností, jak interně, tak sociálně (Caldwell, 2016). Identita je z velké části vytvářena a prožívána v těle. Tělesná identita má svůj vlastní expresivní a komunikační jazyk nezávislý na myšlení, pomocí kterého se buduje a udržuje. Vědomá práce s vlastní tělesnou identitou může být v mnoha případech prospěšná.
Tělo bývá stále častěji zmiňováno jako klíčový prvek naší identity. Mezi významné příspěvky patří dílo francouzského filozofa Michela Foucaulta (1982), který se zabýval mocí a tělem v různých kontextech od vězeňství přes sexualitu, dále pak práce americké socioložky Judith Butler (2011) na téma těla, identity a genderu (především společenským útlakem a marginalizováním těl). Rovněž je zapotřebí zmínit britského psychologa Nicka Tottona, který se zabýval politikou těla, bodypsychoterapií a identitou (Totton, 2006; Totton, 2020; Tudor, 2013). Tělo už dávno není pouhým „nástrojem“, kterým se pohybujeme světem – je zároveň symbolem, prostředkem komunikace a prostorem, kde se střetává individualita s kolektivními normami. Jakou roli tedy hraje tělesnost v utváření toho, kým jsme, a jak se naše vnímání těla promítá do identity?
Tělo jako odraz identity
Tělo je naším nejviditelnějším spojením s okolním světem. Každý detail – od gest a mimiky po módu a způsob, jakým se pohybujeme – může vypovídat o tom, jak sami sebe vnímáme. Naše tělesnost nás ovlivňuje na několika úrovních. V rámci biologické roviny hovoříme o genetické predispozici, hormonálních výkyvech a zdravotním stavu. Jedná se o faktory, které formují nejen fyzický vzhled, ale i psychické rozpoložení. Například hormonální nerovnováha může ovlivnit nálady, což zpětně utváří naše chování a způsob, jakým se prezentujeme. V rámci psychologické roviny tělesný vzhled a jeho vnímání hrají zásadní roli v sebepojetí a sebehodnocení. Poruchy tělesného obrazu, jako například dysmorfofobie, ukazují, jak úzce propojené jsou psychické procesy s vnímáním tělesnosti. V rámci sociokulturní roviny jsou to normy krásy či genderové role. Očekávání vycházející ze společenského pohledu a postoji k tělu ovlivňují, jak své tělo vidíme a jak s ním nakládáme. Sociální sítě v tomto ohledu vytvořily nový prostor, kde tělo slouží jako „vizitka“, a je intenzivně porovnáváno s „ideály“.
Tělesnost a genderová identita
Jedním z nejvýraznějších aspektů, kde se tělo a identita protínají, je otázka genderu. Pro mnoho lidí je tělo klíčovým prostředkem, jak vyjadřují svou genderovou identitu, ať už jde o volbu oblečení, úpravu vlasů, nebo dokonce chirurgické změny. Transgender osoby například často zažívají tzv. genderovou dysforii – nesoulad mezi tělesným vzhledem a prožívanou genderovou identitou. Tento nesoulad může mít hluboký vliv na psychiku a kvalitu života, což ukazuje, jak zásadní je role tělesnosti při utváření osobní identity. Projevy mohou být také v rámci psycho-somatické roviny. Zažívaná zátěž může být enormní, a pokud není poskytnuta odpovídající podpora uvnitř zdravotnického systému, tak může docházet k „auto-medikaci“ návykovými látkami či jinými formami sebepoškozování, které mohou dané potíže ještě prohlubovat.
Tělo jako bitevní pole
Tělo se často stává „bojištěm“ mezi individualitou a společenskými normami. Mediální obrazy, reklama a sociální sítě vytvářejí tlak na to, aby tělo odpovídalo určitým standardům krásy, mládí a výkonnosti. Tento tlak může vést k frustraci, poruchám příjmu potravy nebo k nadměrné posedlosti fitness. Na druhou stranu je patrný i sílící trend, který tělesnost oslavuje v její rozmanitosti. Hnutí jako „body positivity“ nebo „body neutrality“ se snaží redefinovat vztah k tělu, posilovat přijetí jeho přirozenosti a odstraňovat stigma spojená s odlišností.
Podhodnocení významu souvislosti těla a identity lze vidět i v diagnosticko statistickém manuálu DSM V, kde nalezneme zaměření na interakci mezi duševními poruchami a tělem. Porucha identity integrity těla (Body integrity identity disorder-BIID) je například vzácný a často skrytý stav, při kterém lidé „uvádějí intenzivní touhu buď ochrnout, nebo si nechat amputovat jednu nebo více zdravých končetin“ (Blom aspol., 2012). Lidé s BIID zažívají odpojení mezi svými duševními a fyzickými stavy, což podporuje zmatení identity. Dalším používaným termínem je tělesná dysforie, která představuje silný pocit deprese nebo smutku vyplývajícího z kritického nahlížení na své tělo jako na „více než“, „méně než“ nebo „jiné než“ sociální normy, typicky s ohledem na jeho velikost, tvar nebo váhu. Kasten (2024), poznamenává, že tato diagnóza je často chybně přidělována transgender jedincům jako prostředek k posílení prožitku útlaku a doporučuje jeho oddělení od sociální dysforie, stavu, který nastává, když existuje nesoulad mezi kulturně přiřazeným pohlavím, identitou a subjektivními prožitky vlastní genderové identity. Identita a tělo představují nádoby, které odrážejí probíhající sociokulturní boje. Tělesný obraz, definovaný jako „vnitřní reprezentace vlastního fyzického vzhledu jednotlivce“ (Caldwell, 2016), může být rovněž konceptem neporušeného chápání tělesné identity, což nabývá na významu zejm. v patologických stavech (Cash, Pruzinsky, 2002).
Duch a tělo: Jednota nebo oddělenost?
Od Descartova pověstného rozdělení byla tělesnost oddělována od duchovna a intelektu. Tělo bylo vnímáno jako něco „nižšího“, co je třeba ovládnout. Dnes však mnohé směry psychologie, jako například humanistická nebo somatická psychologie, zdůrazňují holistický přístup. Tělo a mysl jsou vnímány jako nerozlučně spjaté.
Například v mindfulness a meditaci je tělo často vnímáno jako klíč k hlubšímu pochopení sebe sama. Spojení s vlastním tělem skrze dechová cvičení nebo pohyb může zlepšit psychické zdraví a podpořit celkové sebeuvědomění.
Gallagher (2005) tvrdí, že tělo strukturuje vědomí, a tedy i náš pocit sebe sama: Lidské tělo a způsob, jakým strukturuje lidskou zkušenost, také formuje lidskou zkušenost sebe sama a možná i samotnou možnost rozvoje pocitu sebe sama. Je-li já něco víc než toto, je to přesto a především toto, vtělené já. Tělesnost je komplexní součástí naší identity, která ovlivňuje to, jak se vidíme sami, i to, jak nás vidí ostatní. Rozpoznání této skutečnosti a následné věnování odpovídající péče, ať už v rámci seberozvoje, individuální psychoterapie, medikace nebo třeba psycho-somatického stacionáře může z rozviklaného sebepojetí, z rozbouřeného moře, ve kterém se mísí tělo a identita, stát opěrný bod a zdroj.
Literatura:
Blom, R. M., Hennekam, R. C., & Denys, D. (2012). Body Integrity Identity Disorder. Plos One, 7(4).
Butler, J. (2011). Bodies that matter: On the discursive limits of sex. routledge.
Caldwell, C. M. (2016). Body identity development: Definitions and discussions. Body, Movement and Dance in Psychotherapy, 11(4), 220-234.
Cash, T., Pruzinsky, T. (2002). Body image: A handbook of theory, research, and clinical practice. New York, NY: Guilford Press.
Foucault, M. (1982). The subject and power. Beyond Structuralism and Hermeneutics/Harvester Wheatsheaf.
Gallagher, S. (2005). How the body shapes the mind. Oxford: Clarendon Press.
Kasten, E. (2024). Case study about a patient suffering from body integrity dysphoria and gender dysphoria. Academia Mental Health and Well-Being, 1(3).
Totton, N. (2006). The politics of psychotherapy: New perspectives. McGraw-Hill Education (UK).
Totton, N. (2020). Body Psychotherapy for the 21st Century. Confer Books.
Tudor, K. (2013). A body politic: The political writings of Nick Totton. Psychotherapy and Politics International, 11(1), 40-51.
