Autor: MUDr. Michal Kryl
Psychosomatický přístup je v praxi svázán s využitím psychoterapeutických metod a postupů. Ty jsou velmi různorodé, tak jak jsou různorodé psychoterapeutické školy a postupy. Fenomenologicko – antropologická psychiatrie (30. – 60. léta min. stol.) v sobě, na rozdíl od přírodovědeckého modelu (jenž v psychiatrii nakonec převládnul), přináší vliv četných filozofických názorů na člověka a svět, mj. myšlenek filozofů E. Husserla a M. Heideggera. Díky tomu byly značně rozšířeny interpretační možnosti v oblasti psychopatologie, kde duševní poruchy jsou chápány jako „jiný způsob existence“, nikoli jako onemocnění mozku. Toto pojetí nazývané také antropologickou fenomenologií tedy stojí v opozici proti pojetí biologickému (objektivizujícímu, pozitivistickému). Antropologická (myšleno z hlediska věd o člověku, resp. z hlediska člověka) fenomenologie znamená metodu zabývající se zkoumáním jevů, tak jak se objevují v lidské zkušenosti nezávisle na teoriích a předpokladech o vnější realitě. Jinými slovy: fenomenologie se snaží pochopit, jak se věci jeví subjektu v jeho prožívání světa. Univerzita v německém Heidelbergu se stala ve své době centrem lékařského oboru nazývaného psychoterapeutická medicína a psychosomatika. V něm se dosud vzdělávají pregraduálně němečtí studenti medicíny (na rozdíl od těch našich), stejně jako praktičtí lékaři postgraduálně. U zrodu této medicíny stál lékař a fyziolog Viktor von Weizsäcker. V jeho pojetí se medicína humanizovala tím, že uznala pacienta jako celistvou lidskou bytost, respektovala i jeho duševní život, subjektivní výklad jeho životního příběhu a jeho nemoci, jakož i význam psychosociálních faktorů při vzniku onemocnění a při zdravotní péči. Šlo ve své podstatě o propojení medicíny s širším antropologickým rámcem, zahrnujícím i transcendentní aspekty lidského bytí. Ve vazbě na filozofii a v přímé součinnosti s Martinem Heideggerem se švýcarskému psychiatrovi Medardu Bossovi (aktivnímu účastníkovi antropologického hnutí) podařilo vytvořit nový psychoterapeutický směr – daseinsanalýzu.
Daseinsanalýza (DA) jako psychoterapeutický směr se zabývá analýzou existence člověka. Existence člověka je nedělitelná, jde o tak samozřejmou mentální a fyzickou jednotu jeho bytí, že se zvlášť netématizují. Termín psychosomatika je tedy v daseinsanalytickém pojetí nepotřebný. Na tzv. psychosomatické poruchy nahlíží DA jako na narušení tzv. vztahových možností člověka, nikoli jako na tělesná onemocnění vyvolaná či zhoršovaná duševními procesy. Živoucí člověk je v daseinsanalýze nazýván dasein („bytí zde“ či „pobyt“). Člověk (dasein) je vždy nějak vztažen ke světu, je zapojen do světa, ve kterém žije. Mluvíme o tzv. světavztahu, doslova o poměru člověka ke světu lidí i věcí. Ten je středobodem zájmu této psychoterapie (včetně jejího využití v oblasti psychosomatiky). Světavztah je charakterizován mj. tzv. vyladěním. Daseinsanalýza zkoumá toto vyladění pacientova vztahu ke světu a jeho eventuální narušení (kupř. u depresívního pacienta jde o depresívně vyladěný, resp. rozladěný světavztah se všemi důsledky pro jeho prožívání, chování i mezilidské vztahy). Poruchy světavztahu (vztahových možností člověka) se mohou projevovat somaticky, ohlašovat se formou tělesných fenoménů. Tělesnost je vedle vyladěnosti jedna z konstant lidské existence nazývaných existenciály. Těch je větší množství. V daseinsanalytickém pojetí léčby psychosomatických poruch hraje tělesnost zásadní roli. Tělo zde není nahlíženo jako objektivní descartovské těleso, tak jak jej vidí přírodovědecká medicína, naopak, tělo je součástí našeho bytí. Právě tělesně se projevující nemoc nás upozorňuje na naše tělesné bytí, nese nějaký význam související s naším bytím jako takovým. Psychosomatické onemocnění má ráz výzvy, upozornění. Poukazuje na to, že v životě nemocného něco není v pořádku (jde o narušení jeho vztahových možností). Tělesné příznaky a nemoc lze také vnímat jako upozornění, že máme tělo, respektive „jsme tělem“. Tuto „ohlašovací roli“ zaujímá především bolest, ale rovněž i únava. DA vykládá biologicky podmíněnou bolest fenomenologickým způsobem jako tu, jež se objevuje všude tam, kde je ohrožena tělesná stránka našich možností. Např. fantomová bolest v amputované končetině poukazuje k utrpení ze ztráty určitých s ní spojených možností (např. ztráty možnosti pohybu a jednání). Některé orgány a funkční systémy mají k některým vztahovým možnostem blíže než k jiným, což platí i pro jejich případné poruchy. Např. modus „vydávání se“ (sebevydávání) ve smyslu vztahové možnosti, (kdy opakem je modus „zadržování“), znamená vydávání se v oblasti emocí, chování, výkonů, myšlenek, sdělování atp. Jak je vidno, může se sebevydávání týkat rozličných životních oblastí, např. tělesných potřeb, intimní vztahové oblasti, veřejné sféry atp. Prvořadé je v diagnostice zjistit, zda jde o svobodné či nesvobodné sebevydávání. Kupř. nesvobodné sebevydávání v pracovní výkonu (workaholismus v modu nutkavé, a tedy nesvobodné nadlimitní pracovitosti) může vést k řadě nejrůznějších důsledků, včetně poškození zdraví. Stejně tak opačný pól „zadržování“ (emočních projevů, tělesných potřeb, verbálního projevu atp.) s sebou nese řadu (i zdravotních) důsledků. Modus sebevydávání i zadržování korespondují v tělesné oblasti s řadou orgánů či funkčních systémů, např. dýchání (výdech, rýma, kašel, kýchání), trávení (slinění, vylučování trávících šťáv, zvracení, defekace), v urogenitální oblasti (močení, výrony, výtoky, menstruace), v termoregulaci (pocení), v očním systému (pláč, slzení). Zvláštní kapitolou je pak krvácení všeho druhu. Důležité je uvědomění, že funkce a projev každého jednotlivého orgánu, resp. systému, jsou natolik četné a rozmanité, že psychosomaticko-psychoterapeutická diagnostika vyžaduje přísně individuální výklad každého případu zvlášť, nelze tedy postupovat podle předem vytvořených kritérií a tzv. guidelines. DA využívá při práci s pacientem tzv. antropologicko-hermeneutického přístupu (tzn. výkladu z hlediska antropologické fenomenologie – viz výše), kdy nemoc chápe jako omezení individuální svobody člověka. Toto omezení ovlivňuje jeho existenci jako celek.
Použitá literatura
Růžička, J. (ed) (2006). Psychosomatický přístup k člověku. Triton.
Vybíral, Z., Roubal, J. (2010). Současná psychoterapie. Portál.
Vojvodík, J., Hrdlička, J. (eds) (2009). Osoba a existence. HOST.
Čálek, O. (2005). Skupinová daseinsanalýza. Triton.
